Share
V noci 7. dubna 1994 ozbrojené síly Rwandy a hutuské milice (tzv. "Interahamwe") blokují silnice a zahajují masakr Tutsiových a politických vůdců umírněného Hutuse. Již v první den bylo zabito tisíce lidí. Někteří se podařilo utéct tím, že našli útočiště v táborech OSN, ale ve většině případů jednotky mírových sil OSN nezasahují do toho, co se děje, a neodvažují se porušovat podmínky mandátu "sledování". Hutu řízené státní rádio aktivně podporuje nenávist k Tutsis. Také jsou akce rozzuřovatelů koordinovány v rozhlasu, například jsou předávány informace o místech, kde se Tutsis snaží skrýt. 21. dubna Rada bezpečnosti OSN jednomyslně rozhodla o stažení mírového kontingentu z Rwandy. Ve stejný den Červený kříž hlásil, že počet zabitých mohl dosáhnout desítek, ne-li stovek tisíc. Pracovníci OSN i zástupci amerického ministerstva zahraničí však ve svých projevech nadále pečlivě nepoužívali výraz "genocida". Navíc 3. května prezident Clinton vydal tzv. Směrnice o prezidentském rozhodnutí (PDD 25), která omezuje účast americké armády na mírových misích OSN. Až do 13. května se Rada bezpečnosti rozhodla hlasovat o otázce návratu mírových jednotek do Rwandy, ale ministryně zahraničí Madeleine Albrightová odložila hlasování o další čtyři dny. Konečně dne 17. května přijala Rada bezpečnosti usnesení o vyslání 5 500 mírových jednotek do konfliktní zóny, avšak odeslání bylo odloženo kvůli neshodám ohledně financování operace. V té době podle Červeného kříže byl počet obětí masakru již 500 000. Navzdory tomu, v polovině června, jednotky OSN ještě nebyly poslány do Rwandy! Masakr Tutsi se zastavil teprve poté, co vojáci RPF zajali Kigali v červenci a vláda Hutu byla nucena utéct do Zaire. Podle oficiálních údajů vlády Rwandy bylo počet obětí z jednoho dne masakru 937 000. Fakt genocidy proti Tutsis je uznáván mezinárodním společenstvím. Systematickou povahu této genocidy prokázala řada dokumentárních materiálů. Například je známo, že vláda Rwandy využívala úvěry získané z různých druhů mezinárodních fondů na zastavení milice Hutu, jejíž počet bezprostředně před začátkem genocidy dosáhl 30 000 lidí. genocide.ru
(Celkem 15 fotografií)
Zdroj: ЖЖК /amelito
1. Diana Nyongira: "Nikdy nezapomenu na pohled na mé umírající rodiče.
2
3. Inosent Nirahabimana: "Opustil jsem rodinu a zůstal jsem naživu a všichni zemřeli.
4. Fred Murisa: "Jeden z ozbrojených mužů, který mi odřízl ruku, ztratil jsem vědomí, když jsem se probudil a vedle mě ležela ruka."
5. Milost Rutamu: "Už jsem podstoupila 10 operací a dosud jsem se vyléčila. Mám sen, abych se úplně zotavil."
6. Jean-Pierre Sibomana: "Když jsem ztratil svou nohu a rodinu, čtyři roky jsem žil sám v opuštěném domě."
7. Anie-Sandrine Mook: "Když jsem uprchl z Rwandy do Konga a přišel do tábora uprchlíků, skryl jsem si jizvy po čtyři roky, abych nebyl zabit." Hutus, kteří byli všude, mě poznali. "
8. Tionesto Muvunyambo: "Nemám co říct, trpěl jsem hodně bolesti, ale mohl jsem to hodně říct."
9. Winnie Murekatete: "Můj hlava stále bolí, slyším hluk, jako by vítr v píšťalce svíral v mé hlavě, jako by v hlavě byla bouřka."
10. Jeannette Niveyangenay: "Držel jsem svou ruku oddělenou po dobu dvou týdnů, pak to ještě bylo odděleno a já jsem ji musel vyhodit. Bylo mi 11 let."
11. Beatrice Bazaire: "Nemůžu pohybovat rukama, ztratil jsem manžela a rodinu, jak bych se staral o mé děti?"
12. Mukaginiho specialita: "V katolické církvi v Gitongu mě na hlavě porazili železnými tyčemi, snažili se řezat lebku mačetou.
13. Samuel Nduwayo: "Já stále dostávám vyhrožující dopisy. Vím, že mi sousedi píší."
14. Fanuel Sindayheb: "Dne 18. března 1997 přišli Hutu rebeli, kteří uprchli do Konga, do školy v Nyanga a požadovali, aby byli Hutu a Tutsi odděleni, odmítli jsme.
15. Priska Uvamakhora: "Miloval jsem mého otce velmi a velmi mě miloval."
Foto (C) NYT / Myriam Abdelaziz
Legal Technique